24.5.-26.5.2018 | 76 km
Krajem krušnohorským, luk podél lyžařských vleků a poddolovaných lesů..
Velmi intenzivní etapa. Kamila necháváme v základním táboře s ženami a dětmi, stejně již tuto část šel. Těsně před startem narychlo měníme směr, vzhledem k příznivější předpovědi, i tak jedeme 3 hodiny blesky, epicentrem bouřky (spíš bouře) až na start. Noční pochod pouze za město, přesto nám Bóča neodpustí „vykoupání“ bot ve vysoké mokré trávě před spaním. Stavíme tarpy, usínáme za bubnování ustupujícího deště. Další den nastoupáváme až na Klínovec, a dál se nám to zdá zbývající čas již stále z kopce. Procházíme krásné louky, v zimě sjezdovky. Propleteme se Holubími skalami, přebrodíme na pěkném místě Komáří potok a již nás vítá útulna ve formě přístřešku, přímo na hranici (Medvědí jámy). Ta bude do zítra naším domovem. Ráno nechtěně „dvojitá snídaně“ (sypu kaši sypu, až je jí celý hrnec..) a nakonec se ukáže, že to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Boty krásně oschlé vydrží přesně pět minut, cestička je sotva znatelná, když se prodíráme vysokým borůvčím, v ostře zařízlé několikakilometrové hraniční rýze. Pohádka. Každopádně již víme, proč tudy mapy.cz neroutují jako po „normální cestě“. Fotíme se u výjimečného hraničního kamene, tentokrát z roku 1672! Další velký zážitek. Stejně jako tržnice v Potůčkách. Jak trefně pronesl jeden z místních pinglů, „je to tu jako jedno velký panoptikum“. Pokračujeme dále, po cestách co nejblíže hranice.
Po poledni místo oběda překonáváme obtížný úsek sfouknutých statných stromů jako papírek. Překonávání jde tedy podstatně hůře. Vzpomínáme na průchod divokou Křemelnou. Jarda chvilkami začíná pidlikat, Bóčovi začínají naopak jiskřit oči, ujímá se velení a hledá průchodnou „cestu“. Tak jako vždy, když mě to na etapách nejvíc baví a jedná se o ty dobrodružnější, náročnější úseky. V místech, kdy jste rádi, že jsou ženy a děti doma, protože místo brblání slyšíte v lepším případě bublání rozdivočelého potoka. Nakonec se ale jedná o poměrně krátkou pasáž, pak stačím opět ztratit krytku objektivu, abych se mohl kousek vrátit. Míjíme pivní slavnost na hranicích (přechod Jelení), maskovanou koncertem Bongydy Bongydy. Jarda nám s pachutí v ústech glosuje staré dobré přísloví „Víš co je horšího než špatnej bluegrass? Dobrej bluegrass..“, pár kilometrů dál konečně dáváme pozdní oběd a pak už Džardovi úplně dojde humor, když dosušené boty do minuty promočí ve stále hlubších kalužích močálu. Dále to byl spíš rybník a pohybujeme se jen se značnými obtížemi. Bóčova radostná zvolání typu „hele, borovice blatka“, nebo „suchopýr z čeledi šáchorovitých, ten roste jen v bažinách“ Džarda se stejným nadšením nesdílí. Pidlikání zesiluje, cesta se vytrácí. Jdu poslední, jelikož fotím, šlápnu do stopy kudy již dva prošli. V okamžiku se propadám až po stehno, močál se rozhodl, že taky poobědvá. Naštěstí mne propouští, i s botou. Džarda vyděšeně navrhuje, že se vrátíme. Již jsme ale příliš daleko a druhý břeh doslova co by kamenem dohodil.. Dále postupujeme již pouze po větvích sehnutých k zemi. Musíme to zkusit. Když není jak dál, půjčuji si hůlku a v nejčernější vodě, tekoucí již jako potok zjišťuji, že to chrastí pískem. Je to hluboké téměř po trenky ale pak již poslední krok a jsme na druhé straně!.. Zívačka..
„Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní..“ napadá mne, ale radši to říkám jen potichu, aby to Džarda přes pidlikání neslyšel 😉 Co my si pro něho připravíme na příště.. Ještě nás měla čekat jedna vlhčí oblast. Dle mapy již jsme za ní, ale to by bylo moc jednoduché, situace se tedy záhy opakuje a schůdnou cestu hledáme ještě podstatně déle. Vrátit se je až ta poslední možnost. Pro jistotou ale jdeme s rozeplými přezkami od batohů a s Džardou probíráme, jak v krizi (na způsob hlubokého sněhu) získat oporu a rozložit při zapadnutí váhu hůlkami do kříže. Vpředu máme ale zdatného stopaře Bóču ve svém živlu, který nás vyvádí z krvelačných mokřadů a získává si tím bez debat titul Král Krušavy. Děkujeme.
Video automaticky generováno, na údaje o rychlosti a délce nehleďte 😉
Vracíme se na stezku a dále pokračujeme vzhledem k posledním okamžikům poměrně nudnou cestou až k luxusním vodopádům Kaskáda, poblíž Bublavy. V podobných místech neváhám a po vzoru Džardy, kterého mám za jeho pravidelné celoroční koupání v řece v hlubokém a ryzím obdivu, se vrhám do ledových kadeří. Sám veliký Džarda se ostýchá do takový ledárny vlézt, ale nakonec neodolá nikdo z nás.
Velké a po všech směrech intenzivní zážitky tohoto trailu korunujeme téměř sedmikilometrovým indiánským během na noční vlak. Díky a příště nashle!
- ušlá vzdálenost: 76 km (vč. bloudění v močálech, zacházek ke keškám, vodopádu či hospůdkám)
- nastoupáno 2.438 m
- klesání 2.246 m
- base weight batohu 4.519 g vč. paliva + 940 g Nikon D70
